Moc hezká a inspirativní úvaha. Možná jsme "člověk rozumný", ale - bohužel - nikoli "člověk moudrý". Jsem tu už docela dlouho a co mě překvapuje je fakt, jak je opět brutálně vyžadován ten "mainstream" názor. Řekl bych, že v takové míře tomu dřív nebylo, neboť teď se za něj rvou lidé dokonce dobrovolně , i když to původně ani jejich názor nebyl. V tom propaganda opravdu pokročila .

Ďakujem Vám, pán Pavlíček za prečítanie a komentár. Propaganda čím ďalej stále viac používa metódy reklamy a marketingu aj v oblasti, v ktorej by mali dominovať iné hodnoty.. Ako možno budovať otvorenú spoločnosť, keď masmédiá tvoria gigantické nástroje vynútenia?

Jsou okamžiky, kdy vím. Jsou to takové ty chvíle naprostého ticha, kdy myšlenky utichnou a uvnitř se rozhostí bohorovný klid. Zatím si ho neumím udržet a dříve nebo později se propadnu zpět do stavu nevědění a zmatenosti, kdy se mi rozjede hlava, a jako by mě někdo neviditelnou rukou stahoval zpět dolů do zapomnění a nechtěl, abych věděla. Poslední dobou se ale spíš sama sebe ptám, co potřebuji vědět? Dříve jsem se do stavu "vím" snažila propracovat přes informace zvnějšku. Dnes čerpám více zevnitř. Snažím se prodlužovat čas strávený v tichu sama se sebou. A ať jsem zrovna uvnitř sebe a nebo vně, snažím se být zároveň v roli pozorovatele a dívat se, aniž bych hodnotila, jaké je to, co vidím. Je to dobré nebo špatné to, co vidím? To jsou jen nálepky. Pod nálepkami, které jsme my lidé zvyklí dávat, pak najednou vidím, co je pod nimi. Zranění z dětství a z nedostatku lásky, které nám rodiče nemohli předat víc, neboť to prostě v danou chvíli lépe neuměli, bolaví ze vztahů, kam jsem už přišli se svými traumaty a ze kterých jsme odešli s novými šrámy, které nám uštědřili naši zase jinak traumatizovaní partneři. Pak se díváme na svět přes brýle zkreslené našimi nezpracovanými traumaty. Jak potom můžeme uvidět pravdu, když všechno zkreslujeme? Celá moje touha po poznání pravdy se tak vlastně omezila na otázku, kdo jsem já, neboť tuším, že jedině přes poznání sebe samé, se mohu dozvědět pravdu. A kdo jsem já poznávám přes situace, které se odehrávají v mém životě. Prostě se dívám. Dívám se sama na sebe, jak žiju svůj život, a tak až v pozdní dospělosti zjišťuji, kdo jsem vlastně já.

Ďakujem, Ivuško, za inšpirujúcu úvahu. A teraz si predstav, že by sa niektorí ľudia stretli zoči voči so sebou, možno by to ani nezvládli, že by zhodili tú masku, možno niekomu nie je dopriate stretnúť samého seba, ktovie.

My technici používáme Cimrmanovu metodu poznání:

1. Omyl, z počátku nejasný

2. Zpřesňujeme omyl

3. Omyl zcela dokázán

4. Nevíme nic.

Technické myslenie je pre mňa obohacujúce, lebo nie som technik. Som niečo medzi logikou a kreativitou. Ďakujem, to si zapamätám.

Často se cituje poslední věta jednoho ctihodného rabína :"Všechno je jinak". I s tím hlavním proudem. Vodáci se snaží udržovat loď v hlavním proudu řeky, aby se nezapletli do vrbiček u břehu. Takové je pravidlo, které však přestává platit, když se hlavní proud žene loď vstříc vražednému vodopádu.

Básník Jiří Oulík říkával: "Všechno dopadne libovolně."

Janka, lepší nevědět, kam se řítí tenhle svět.

Však to nik ani nevie... môže sa iba domnievať alebo mať na to svoj pohľad.

Moudrá Janka

Ďakujem, Horste, za prečítanie a komentár. Ale nie som múdra, len očas zo mňa niečo vypadne a som rada, že sa tu môžem s vami o to podeliť.

Moc pěkné. Souhlasím.

Ďakujem Vám za prečítanie i komentár, pekný večer.

Moudra slova, Janka. Ale abych to trochu odlehcil v kontextu sveho dnesniho clanku - a prece je placata!😺

😁😻Na teba, Janko, nemám, lebo ty vieš, že múdrosť mačiek je nekonečne vyššia, to oni si nás vyberajú, my ich nevlastníme...

Janka já jsem tak rád, že jsem pro Vás hlasoval :)

Vy Ste veľmi milý, ďakujem, veľmi si to vážim, Filipe, však viete, že i ja vás.Ste sám sebou, obdivujem tie vaše "zlaté české ručičky" a um. nadhľad, ako viete podať nenásilne svoj názor a že ste sa z mnohých vecí vo vašom živote aj poučil a nenechávate si to pre seba

Janka,

Vnímám to úplně stejně jako Vy. Je zvláštní, nebo spíše signifikantní, že se celou historií táhne jev, kdy lidé, kteří měli jiný než momentálně "žádaný názor", byli vždy umlčováni, ostrakizováni, pronásledováni a většinou velmi tvrdě souzeni. Víme dobře, o kterých velikánech je řeč. Je jich mnoho a mohli bychom proto jmenovat, jmenovat, jmenovat...

Po čase (nebo po změně směru vanoucího větru) byli titíž lidé na nějaký čas velebováni, ba přímo zbožšťováni, avšak jen do té doby, než opět přišli ti s "novými pravdami", nesahajíce ovšem těm předchozím ani po paty.

Ale dav, odjakživa prost kritického myšlení, tyto samozvané "velikány" pokaždé slepě následoval a následuje a nikomu z nich nebylo a není vůbec proti srsti, že ještě nedávno těm předchozím nadšeně tleskal.

*opr. velebeni (ne "velebováni)